Bylo úterý večer, všude klid a mír. Vzala jsem svého pejska na poslední večerní procházku před spaním a málem jí to stálo život.
V lednu 2009 jsem si pořídila pejska plemene cane corso - fenku. Jela jsem si pro malou chlupatou kuličku s velkýma tlapkama do chovatelské stanice Černý Šaolin. Je to moje psí kamarádka a společnice. Je nám spolu moc fajn, jezdíme spolu na cvičák do Chlístovic ke Kutné Hoře k panu Romanovi Pecárovi, na výlety a vůbec spolu trávíme můj volný čas. Fenka se jmenuje Zazie, říkám jí Zazi, Zazinko, Zazino (to když zlobí). Je jí 14 měsíců.
Cítila jsem se osamělá a v tom svém malém panelákovém bytě jsem se v noci dost často i bála. Proto jsem chtěla psa takového plemene, aby mě v případě nutnosti obránil. No, to jsem ještě netušila, že nakonec tu svoji prdelku budu muset před vším a přede všemi chránit nakonec já.
Tento týden v úterý večer jsem se Zazinkou (jako každý večer) šla na poslední večerní procházku před spaním. Chvíli jsem jí házela míčky, jednak aby se trochu proběhla a taky proto, že míčky zkrátka miluje.
Najednou z ničeho nic se na míček vykašlala a zmizela v křoví. Tak na ní řvu: "Zazi, fuj!" A nic. Tak tam letím a vidím psa nad nějakým balíčkem jak ho rve a něco z toho baští. Jakmile mě uviděla, utekla od toho. Podezřelý balíček jsem již nestudovala, obešla jsem v klidu křoví a na druhé straně si jí chytila.
Hezky jsem jí vynadala, pohrozila prstem, že takhle tedy ne a šly jsme domů. Tam jsem jí dala čerstvou vodu a granule.
Běžně v tuto dobu chodíme spát, ona má svůj pelíšek a já svou postel. Potřebovala jsem v pc ještě něco dodělat, tak jsem u toho ještě chvíli seděla a Zazinka šla k sobě. Během půl hodiny nebo hodiny se pes došoural ke mě do ložnice a koukám, že se jí něco děje. Říkám jí: "Prdelko, copak je? Přišla ses na mě podívat a pomazlit?" Najednou koukám, že ona snad kulhá nebo co. Tak jsem rozsvítila, abych se na ní podívala lépe a vidím, že se chudinka celá třese a čím dál tím víc. Rychle jsem jí přinesla vodu, položila na postel a začala obvolávat známé, kdo by nás o půl noci odvezl někam na pohotovost. Bylo mi jasné, že není na co čekat, tohle mělo příznaky nějaké otravy. Do toho Zazie začala zvracet. Nikdo však neměl čas, tak jsem zavolala zvířecí záchranku.
Už bych to nikdy neudělala. Nejen, že nepřijel veterinář, místo něj přijel nějaký "technik", vezl nás na pohotovost přes celé město, i přesto, že v okolí mého bydliště jsou minimálně další dvě pohotovosti, že se nepostaral o psa, strčil mi ho do zadu na sedačky (kde je nějaká přepravka v autě pro psa??), já jí jen tak tak držela, ale ještě s námi jel jako kdyby nás někde ukradl. Nadskakovala jsem půl metru do vzduchu, včetně psa. Já i pes jsme měli až nadmíru stresu, říkala jsem si, že jestli to přežijeme, tak ho zabiju. No, nezabila. Ale bála jsem se ještě víc, než předtím, když jsem se bála, že mi umře pes. Navíc si za celou tu "srandu" účtoval necelé 2.000,- Kč. Fakt! Nedělám si legraci. Za přistavění vozu, odvoz 14 km tam a zpátky a cca 1 hodinu čekání stojí tolik peněz. Lidi, kdyby se Vám někdy něco takového stalo, zavolejte buď mě nebo taxíka. Vyjde Vás to levněji, odvezou Vás tam kam budete chtít a nebudete se bát o vlastní život, stačí, že se bojíte o život zvířete.
Přijeli jsme tedy na veterinu v Malešicích. Nikdy jsem o té veterině neslyšela, bála jsem se jich, ale nakonec se ukázalo, že své práci opravdu rozumí. Tímto bych chtěla poděkovat za záchranu života mojí Zazinky Aavet klinice. Udělali jí rychle rozbor krve a test na drogy. Překvapilo mě to, ale prý na Proseku lidi běžné roznáší balíčky s jedy a drogama, aby otrávily psy. Ano, jedná se o lokalitu Prahy 9 - Prosek. Takže si dávejte pozor. Psy nepouštět na volno a když, jedině s košíkem a stejně pořád kontrolovat co kde dělá. Lidi jsou zkrátka zlí, s tím nikdo nic neudělá.
Přeji si, aby se lidem z jejich duše ztratila zášť, bolest, strach, nedůvěra a zlomyslnost. Přeji si, aby lidé v sobě objevili dobro a přestali být zlí. Projevujme prosím úctu nejen k sobě navzájem, ale i k tomu, co nás obklopuje. Zvířata, příroda, .... Neubližujte těm neškodným němým tvářím. Nemohou za to, že jsme si je my lidé podmanili. Važme si je za to, že s láskou, věrností a oddaností žijí s námi svůj krátký život. Oni si bohužel vybírat nemohli. My si však vybrat můžeme, jak chceme žít. Žijte tak, aby jste svým bytím či chováním neubližovali nikomu jinému.